Serfování na vlnách náhod

Serfování na vlnách náhod (9.8.2017)

To nevymyslíš! To byla hlavní myšlenka první severní části mé cesty po Portugalsku. Normálně jsem notorický řešič – zjišťuju, plánuju, zařizuju. A stresuju se, když věci pak podle toho plánu nejdou. Tentokrát jsem to zkusil bez plánu. A musím říct, že takové náhody, co se mi od té doby dějí, mi jednak hlava nebere a hlavně náplň cesty je pak mnohem lepší, než bych dokázal vymyslet.

Začalo to hned v Portu

Porto je prostě taková velká vesnice. Trochu omšelá díra se supermoderním metrem a se super přátelskými lidmi. A obrovským potenciálem. Něco jako Brno  Zamiloval jsem si ho. Malá kontrolní otázka – kolik způsobů dopravy vidíte na přiložené fotce?

Jako každý správný Čech jsem hned druhý den cesty vyrazil na pláž. Jakože fajn, písek, vlny a tak… nicméně voda studená jak prase – což je taková charakteristická vlastnost Atlantiku na celém západním pobřeží Portugalska, což jsem ještě v té době netušil. No nic.

Coimbra – univerzitní město

První na seznamu bylo město Coimbra s jednou z nejstarších univerzit a knihoven na světě – inu, vyrazil jsem.

Jako každé univerzitní město je Coimbra v létě ospalá a polomrtvá. Nicméně ve chvíli, kdy jsem si říkal, že „je to tu nuda pruda a je večer, jdu spát“, narazil jsem na koncert šílené pouliční kapely z Brazílie, na kterém jsem nakonec zůstal 2 hodiny. Obecně mi přijde, že na Západě jsou mnohem obvyklejší mužské vícehlasé zpěvy, než u nás. Náhody +3 body.

A vůbec v Coimbře furt někdo zpíval – žeby Bradavice na výletě?

Večer pak zpestřil ještě dlouhý filozofický rozhovor s týpkem, který se pak následně opil tak brutálně, že v noci blinkal z druhého patra palandy postele do přízemí. Noční služba z recepce měla neplánovanou službu s kýblem a smetákem (mám to počítat jako náhody -1 bod?)

Fatima – poutní místo

Následovalo poutní místo Fatima. Místo, kde se údajně před 100 lety dvěma pasáčkům zjevila Panenka Marie a od té doby tam chodí tisíce věřících (no, chodí, někteří i klečí a plazí se poslední kus cesty po kolenou), pijou vodu, která je jistě léčivá a tak podobně. Tisíce až desetitisíce. Denně, ne jen občas! Toš to musím vidět.

Po příjezdu jsem zjistil, každý večer probíhá mše s mariánským průvodem se svíčkami – pro mě velmi působivé, protože je to tam všechno opravdu ale opravdu hodně VELKÉ. A tím, že to neplánujete a nečekáte, tak i ohromující. Jelikož se to tam děje pořád, tak to do náhod nepočítám.

Ani jsem se příliš nestresoval hostelovým pokojem s krásnými závěsy, který byl bohužel umístěný v nějaké garáži, nebo co. Ale paní se asi snažila, aby to tam aspoň bylo hezké a skrz ty pěkné závěsy nebylo pneumatiky vidět.

Další tip od týpka směřoval do města Tomar – prý s obrovským templářským hradem. No jo, jenže jak se do něj dostat, když v Portugalsku jezdí asi tak tisíc místních autobusových společností, ale nemají žádný jednotný systém pro vyhledávání spojení? Ani na rome2rio.com není všechno. Tak jsem si řekl, že když už jsem na cestě za těmi výzvami, tak bych mohl vyzkoušet i stopování. Ve Fatimě, místě plném pobožných věřících jistě narazím na někoho, komu se zželí unaveného poutníka a kousek mě sveze, že?

Hezky jsem se tedy upravil (aby se mě nebáli), stoupl si vedle silnice na místo, kde mě řidič včas uvidí a dobře se mu tam bude zastavovat, usmíval se a mával na projíždějící auta…

Tomar – templářský hrad

Hrad byl fakt hustý, týpek, co vedl hostel taky (na stolečku měl nenápadně naaranžované teplářské symboly, jakože „on ví, co a jak a vidí více, než je na první pohled patrno„) a mnohahodinové noční povídání se sedmdesátiletou operní zpěvačkou z USA do 3 ráno na lavičce v parku taky.

Z Tomaru jsem chtěl vyrazil do serfařských pobřežních městeček. Nicméně mezitím na mě v couchsurfing aplikaci vyskočilo, že si chce pokecat holka, co je z Mauricia. Cože? Jaká je asi pravděpodobnost, že uprostřed Portugalského vnitrozemí narazím na někoho, kdo je z Mauricia – ostrova poblíž Madagaskaru, na který bych rád vyrazil v rámci některé ze svých cest? (Podotýkám, že toto skutečně nemám na couchsurfingu uvedeno).

Holka byla ve Fatimě, tak jsem se tam po cestě z Tomaru zpět na pobřeží na chvíli zastavil, zašli jsme na kafe a poptal jsem se jí, co a jak. Takže to vypadá, že na ten Mauricius teda budu muset asi někdy jet, no  Náhoda +5 bodů.

Nazare a Peniche – serfařská centra

Pobřežní městečko Nazare bylo až na mrholení fajn – zajímavý mix serfařů, středověkých uliček a starých tetek v černých šatech, co si místo televize vyndají na ulici židli, sednou si na ni a pozorují kolemjdoucí lidi. Setkání s Irem, co vždy 6 měsíců pracuje v Austrálii a pak 6 měsíců cestuje taky – poprvé mě navedl na myšlenku, že ty zajímavé věci se začnou dít tehdy, kdy si člověk přestane dělat seznam cílů, co chce vidět, ale ráno vstane, může dělat COKOLIV… a v tu chvíli se zeptá sám sebe „co je vlastně to, co chci TEĎ a DOOPRAVDY dělat„? V tu dobu jsem to ještě nechápal, ale později jsem zjistil, že to je jedno ze zásadních mouder putování.

Druhé serfařské město Peniche jsem chtěl vynechat, že to bude to samé. Ale pak jsem se v hostelu seznámil s týpkem, co mi poradil, že se z Peniche dá jet na výlet na ostrov Berlenga, který je přírodní rezervací plnou racků. Ostrovy mám rád, tak jsem do Peniche jel, našel loď a vypravil se na Berlengu.

Cesta začala vesele – rozdali nám zvracecí pytlíky, že „moře je trochu neklidné„. No, neblinkali jsem… ale když na mě pak při jízdě na vlnách (pro mě suchozemce obřích) už potřetí popadaly dvě hezké mladé španělky, co seděly na lavici vedle mě, tak jsem se s nimi seznámil – a odnáším si z toho hlavně vzpomínku na neustálé španělské brebentění a asi tak 3000 selfies, které si dokázaly za ten den nafotit. Ale byla sranda to pozorovat.

Ostrov byl fajn, protože to byl ostrov! Miluju ostrovy. Skály, vlny, pláže, jeskyně, šutry, voda všude kolem a tak.

Viděli jste horor „Ptáci“? Já ano. Naživo. Vůbec jsem se těm rackům nelíbil. Až pak jsem pochopil, že tam mají mladé a chrání je – dělali nálety, krákali a pokoušeli se mě naprosto systematicky pokadit ;-)

Za odměnu za to utrpení s cestou tam, nás naopak při zpáteční cestě kus doprovodili delfíni, což (jak mi pak řekla paní na recepci v hostelu) je taková třešnička na dortu, protože tam nebývají vždycky. Náhody +6 bodů.

Hostel byl asi kvůli počasí poloprázdný, takže když jsem se tam ubytovával, tak jsem byl na pokoji sám – což mi už ale nesedělo, protože jsem byl dost nadšený z povídání se spoustou lidí a teď nebylo s kým. Nicméně po návratu se tam mezitím objevila Italka, co cestovala jen tak s mrňavým batohem. Přišla ze sprchy v huňatém županu a s fénem. Říkal jsem si, že je zajímavé, že někdo připlatí za župan a fén… ale ukázalo se, že župan a fén si vozí s sebou. V tom mrňavém batohu. Asi tam kromě toho měla ještě kartáček, kreditku a náhradní ponožky a to je všechno. Mimochodem se mi vybavila scéna z parodie „Spaceballs“ a obřím fénem v zavazadle princezny na útěku, což jsem jí hned řekl a bylo o téma k dlouhému hovoru postaráno…

Na to, že jsem o žádném z těchto malých míst doteď ani nevěděl, že existují a můj plán vzniká za pochodu, se zatím opravdu nenudím.

Nevím, jak to funguje. Ale vypozoroval jsem, že vždycky, když to stojí nejvíc za pytel, tak bod zlomu k lepšímu nastane ve chvíli, kdy se na všechno vykašlu a nechám to prostě plavat. V tu chvíli se něco stane – objeví se kouzelný dědeček nebo babička a pomůžou. Té pomoci, rad a zajímavé společnosti jsem už dostal tolik, že to nutně budí pocit vděku – nemáte totiž žádnou možnost, jak to těm lidem přímo oplatit. Tak když se naskytne příležitost, tak tu pomoc zas posílám dál někomu dalšímu, kdo vypadá, že ji potřebuje. A když se máte začít nudit, vylíhne se skutečně zajímavý člověk. Operní zpěvačka. Filozof. Italka s fénem.

—-

Zpětně už vím, že serfování na vlnách náhod není o pasivitě, že si sednu jak pecka a řeknu „tak mě bavte“ a nebo nějaké bezradné rozplizlé odevzdanosti. Náhody se mi dějí nejvíc ve chvíli, kdy jsem velmi bdělý, pozorný a aktivně přítomný v situaci, ve které se zrovna nacházím – ale přitom zcela otevřený a nezahlcený tím, „co bych chtěl“ – tedy nic netlačím, jsem nějakým způsobem „pokorný“ ve smyslu že necpu té situaci svoje ego a to, co by zrovna chtělo (resp. nevěnuju vůbec pozornost tomu, co by ego zrovna chtělo). Nejde to „tlačit“, dá se tomu jen otevřít. A pokud se to takto nastaví – opravdová otevřenost, velmi přítomná a aktivní vnímavost a naprosto žádné tlačení, tak pak se ale dějí věci. Může to znít jako nějaké „ezo“. Akorátže to prostě funguje.

Ale toto všechno byl pořád jen slabý odvar a pouhý začátek, kterému jsem ještě ani moc nerozuměl… ty pravé náhody mě stále ještě čekaly a všechno se mělo teprve pořádně rozjet… v Lisabonu a hlavně na jihu Portugalska a opět v nich figurovali Češi – ale to si nechám zas na jindy.

Otázkou zůstává, proč ten kouzelný dědeček nebo babička je tak často někdo z Česka nebo Slovenska. Pro to nemám žádnou teorii. Napadá vás něco?

Zpět na seznam článků...