O dvou Střelenkách, strejdovi Míšovi a kytarovém stopaři

O dvou Střelenkách, strejdovi Míšovi a kytarovém stopaři (24.8.2017)

Rozeklané útesy, kde divoké vlny Atlantiku naráží do ostrých skal, přes které vysoko stříká pěna. Mezi tím malé zátoky se skrytými plážemi bez davů lidí. Údajně nejkrásnější část Portugalska – přírodní park Alentejo na jih od Lisabonu. No jo, jenže jak se tam dostat, když tam vedou cesty jen pro auta a ubytování je rozebrané?

Cesta na jih od Lisabonu se začínala komplikovat – dostal jsem se horkotěžko do městečka Sines, které leží na severním konci této nádherné oblasti a bylo jasné, že dál nepůjde pokračovat jen tak bez plánů ze dne na den. Zatím jsem to tedy neřešil a řekl si, že tam aspoň nějak nahlídnu a dál uvidím.

Opět jsem měl štěstí, protože mi zrovna booking.com oznámil, že jsem génius. To je marketingový název pro strašné pracháče, co utrácí balíky peněz na rezervace bydlení – prostě věrnostní kartička na „výhody“. A jediná výhoda jinak docela drahého hostelu bylo, že půjčoval těmhle „géniům“ zadarmo kolo. Tak jsem si řekl, že to využiju a projedu se kousek podél pobřeží, kde začíná ten slavný přírodní park s plážemi a útesy.

Útesy, skály, písek, všechno tam bylo. Pořád s průmyslovým přístavem a elektrárnou na pozadí. Ale prostě nádhera.

Ten den bylo fakt vedro. A opět jsem měl štěstí, protože když jsem přemýšlel, jak se vykoupat, když mě nějak nenapadlo vzít si plavky… tak jsem zrovna narazil na nudapláž. To je taková ideální příležitost…

Tady nebude žádná fotka ;-)

Odpoledne se chýlilo k večeru a já jsem se rozhodl pomalu vrátit. A tehdy jsem zjistil, proč se mi na tom děsném kole jelo tak dobře. Celé kilometry mi foukal do zad klasický atlantický fičák. No… a teď tedy jaksi foukal proti mě.

Za těchto podmínek jsem při zpáteční cestě měl možnost si důkladně prohlídnout každý decimetr krajnice. Hlavou se mi honilo že „severní vítr je krutý“ a vzpomínal jsem na loňské ježdění proti větru na Lanzarote. Teskné zvuky skvíkajícího kola unášel vítr někam daleko za moje záda a já se s koleny pod bradou probíjel zpět k hostelu… Hodinu za hodinou…

Po návratu jsem asi vypadal dost divně, neb si mě na recepci poměrně zaujatě prohlíželi a ptali se, jestli jsem fakt dojel až do „Porto Covo“. Což se jim zřejmě z jejich výrazu zdálo asi zhruba stejný výkon jako jízda na Měsíc.

Nicméně s další cestou to vypadalo furt blbě. Večer jsem se ponořil do hlubin internetu, ale ať jsem kombinoval jak chtěl, bydlení v oblasti toho národního parku nikde žádné a možnosti dopravy taky na prd.

Rozhodl jsem se tedy pro radikální skok a zamluvil hostely úplně na jihu v Lagosu a dalších městech na nejkomerčnější části pobřeží s tím, že prostě zbytek západního pobřeží přeskočím – a přijdu tak o nejkrásnější část Portugalska. Jakože nemá cenu něco hrotit, protože zatím mi na této cestě vždy fungovalo to, co jsem nehrotil.

Takže jsem odjel na jih…

… a dorazil do Lagosu – děsně turistického města s milionem lidí na dovolených, rodin s dětmi, komercí, předraženého malého strašně rozhicovaného hostelu, prostě… naprosto vyprázdněná komerční turistická oblast.

Ubytoval jsem se v tom hostelu za neochotného mračení nějaké najaté brigádnice a velmi zklamaně vyrazil na procházku, že teda „aspoň si to tu prohlídnu, když už tu jsem„. S chmurnými myšlenka jsem se zastavil u dopravní značky s nápisem „Pozor tsunami“, která mi připadala fakt zvláštní (skutečně Portugalsko postihlo kdysi ničivé tsunami). Značku si fotila nějaká holčina. Říkám „to je zajímavá značka, že?“

A tak jsem se seznámil s Eliškou z Česka. Jelikož je to už třetí Eliška nějak spjatá s Portugalskem, tak asi tuto cestu překřtím na „cesta za Eliškami“.

Eliška měla kousek za rohem kamarádku Zuzku. Připadaly mi obě docela fajn. Dost praštěné, furt se všemu smály a byla sranda si povídat – evidentně jsme si padli do noty. Začal jsem jim říkat „Střelenky“. Tak ubíhaly hodiny, strávili jsme spolu příjemné odpoledne chozením cestičkami po drolících se erodujících útesech, kam asi turisti běžně nechodí (eh, Češi na dovolené) a odpoledne plynulo ve veselém fajn duchu.

Navečer se holky kousek oddálily – šuškyšušky, kývání hlavou a pak se na mě obrátily:

„Hej, od zítra máme zamluvené auto, pojedeme na tři dny na sever po pobřeží, všechno si to tam chceme prohlídnout a budeme spát v autě, nechceš se k nám přidat?„

V té době jsem ještě byl člověk, co se má tendenci upínat ke svým plánům, když už je má, takže jsem chvíli váhal a dumal a prostě řešil naprosté nesmysly. Ale pak jsem si vzpomněl na ty náhody, co se mi dějí na cestě celou dobu… a nadšeně to potvrdil. Zrušil jsem zamluvená ubytování a začal se těšit na výlet.

Ráno jsme tedy vypůjčili auto (mimochodem Škodovku, což nadchlo zejména řidičku Elišku, neb ho umí řídit) a vyrazili. Mě to nadchlo trochu míň, protože mi bylo jasné, že do tak malého auta se tři na spaní nevejdeme… ale už jsem byl v módu „neřeším“, tak jsem to nechal koňovi, že prostě uvidíme a nic neříkal…

… načež za nejbližším kruháčem za městem vidíme stopaře.

A Eliška prý: „mám ho vzít“?

A já: „ber ho, ber ho, má kytaru!“

No a tak jsme se seznámili s Rakušákem, jehož jméno jsem zapomněl, protože holky mu říkaly pořád jen „hot guy“ anebo „rich Austrian“ (ehm, strejda Pupík)… a tento Rakušák měl kromě kytary i stan! Tak se k nám na ty 3 dny přidal a starosti s bydlením i společností byly opět „samy“ vyřešené. A začala jízda.

Nemá cenu, abych vypisoval, co se nám všechno dělo cestou. Ostatně musím taky nechat nějaký prostor fantazii závistivých kamarádů, zejména těch ženatých   Jen připomínám to oslovení, které mi holky přidělily – z toho se dá leccos vydedukovat.

Z výletu mám následující zásadní poznatky:

1. Potvrdilo se, že kdybychom neměli ten stan, tak ve škodovce se víc než 2 lidi fakt nevyspí. Se stanem ano.

2. Západní pobřeží nabízí spoustu západů slunce. Fakt spoustu. Fakt super západů.

3. Koupání ve vlnách Atlantiku je sranda, akorát zmrznete až na kost. Jenže když vylezete na slunce, zase se upečete. Zajímavý druh sauny.

4. Když zrovna vrcholí Perseidy a vyrazíte spát do písečných dun, tak je to taky super. Akorát musíte nějak šikovně, aby vás v noci nenašli policajti a nevyhnali, neb se to samozřejmě nesmí. Ale duny jsou rozsáhlé… takže nenašli. I když na obzoru v noci asi svítili.

5. Malý péřový spacák je super! Písek se z něj pak vyklepe.

6. Mít ve skupině fotografku znamená spoustu času na prohlížení okolí při čekání, než se vyhrabe odněkud ze křoví se zajímavou fotkou brouka nebo rostliny.

7. Pokud vám někdy dvě holčiny nabídnou, abyste se k nim přidali na výlet, tyvole, nebuďte blbí – neváhejte!

Jeden z nejbizarnějších momentů nastal, když jsme seděli na západu slunce na opravdu hodně vysokých útesech na jednom z dalších nejzápadnějších míst Evropy  Profláknutý maják se stánkem s „posledními párky před Amerikou“, o kterém se zmiňuje kdejaký komerční turistický průvodce. Podle toho to tam taky vypadalo – ještě nikdy jsem neviděl útesy obsypané tisícem lidí, co čekají na západ slunce. A ještě nikdy jsem nezažil, že by lidi po západu slunce začali tleskat a pískat – prostě aplaus. Wow, super, povedlo se, slunce zapadlo, to je pecka! ?? Fakt divné až bizarní. Navíc při odjezdu dopravní zácpa na úzké silničce… a při parkování nám někdo odřel dveře od auta, takže jsme měli bobky, co si za to pak naúčtuje půjčovna.pa

Jinak to ale byly 3 dny, které fungují jako ty skvělé akce, kdy vám přijde, že to je víc než týden. A ne proto, že by se čas vlekl, ale proto, že toho tolik zažijete. Nakonec jsme dojeli až k majáku Farol Cabo Sardão, tedy jsme viděli naprostou většinu toho opravdu krásného pobřeží. A jelikož jsem zrovna v tu dobu měl narozeniny, i ty jsme tam oslavili. Sranda byla i s Rakušákem, protože pořád něco někde zapomínal a ztrácel (Při návratu chtěl, ať ho hodíme na jednu konkrétní benzínku, že tam prý možná bude jedna jeho bota. Nebyla.)

Nicméně všechna sranda jednou skončí, tak jsme i my skončili zpátky v Lagos. Tam nás zachránila laxnost Portugalců – týpek z půjčovny obešel znuděně auto kolem dokola, nevšiml si ani škrábance na dveřích, ani toho na zadním kufru a dokonce ani písku všude, co se nám nepodařilo dostat ze sedaček a koberečků. Řekl jen „okej, čao“ a bylo to.

My jsme si taky řekli čau a já vyrazil na další část cesty po jihu země. Nicméně tuhle perlu si celou živě pamatuju i roky poté – naprosto neplánovaně naprosto skvělé splnění snu o cestě po nejkrásnější části země tím nejvhodnějším způsobem a ve výborné společnosti… prostě splněný sen. Samozřejmě naprosto nenaplánovaný a nenaplánovatelný.

Díky ;-)

Zpět na seznam článků ...