O padajících turistech, moci cedulek a kokosovém oleji s pískem

O padajících turistech, moci cedulek a kokosovém oleji s pískem (31.8.2017)

„Nevyklánějte se do propasti, při dopadu to může nepatrně bolet„. Taková a podobné cedulky, zábradlí a ochranné valy provází náš život ve zregulovaném středoevropském prostoru, kde se stát s dojemnou péčí snaží zajistit naše bezpeční. Místo toho, aby věřil našemu zdravému úsudku. A podle mě tím taky způsobuje, že na cedulky spoléháme a když pak náhodou někde nejsou, tak … „záchranáři v Alpách snesli z hřebene vyčerpanou českou rodinu„. Aspoň se o nás ve světě ví 

Tak tomu ale není všude. Třeba na severu Portugalska se rodinky s dětmi prochází po metr širokém chodníku bez zábradlí, který vede nad útesy, pod kterými stříká voda mezi kameny tak zuřivě, že kdyby tam někdo spadl, byla by z toho skvělá úvodní reportáž pro televizi Nova (upozorňujeme, že následující záběry jsou drastické… tedy byste měli okamžitě zavolat celou rodinu a hodně pečlivě si je prohlédnout – pro jistotu vám to pustíme třikrát dokola, aby vám ani kapka krve neutekla). Zkrátka mi nejdřív přišlo, že tu víc věří na zdravý rozum a soudnost lidí . Teď si ale nejsem úplně jistý, zda to funguje.

Po skvělém autovýletě se Střelenkami jsem zamířil přímo do srdce turistického průmyslu v Algarve – městečka Albufeira. Musím říct, že o městě samotném nemám co říct. Jsou tam jen turisti. Pamatuju si z něj to, že na pláž vede výtah. A že mě překvapilo, jaký je tam všude řev – děti, hudba, motorové čluny, letadlo, co za sebou tahá reklamní banner…

Tak se chci uklidit trochu stranou na molo, kde vždycky bývá majáček. A najednou přede mnou chlapík ve žlutém tričku – plavčík! Výhružně gestikuluje a ptá se „Ingliš? Džast for fišrmen. Denžeres!“ a vyhání mě pryč. Podotýkám, že to je normální kamenné molo se širokým chodníkem, kterých je všude plno a vždycky se na ně lidi chodí courat – a pokud na něm zrovna nebudete dělat stojky v divokém příboji, tak tam těžko najdete něco nebezpečnějšího, než na jakémkoliv jiném chodníku.

Plavčík se ale tváří nekompromisně a výhružně. Je zřejmé, že se cítí být přinejmenším Mitchem Buchannonem z Bay watch. Zkouším namítat, že tam není žádná cedule (vidíte? závislost na cedulkách) a že jsem ještě nikde nezažil, že by se tam nesmělo. A to je chyba – na čele mu naběhla pulsující žíla a začal hulákat, že on je teď ta cedule (!), že dělá plavčíka 13 let a když uklouznu, tak si rozbiju hlavu a on mě bude muset ošetřovat a to on fakt nemá zapotřebí. Evidentně 13 let práce s turisty udělá svoje.

Jelikož jsem nechtěl být ten poslední turista, kvůli kterému ho klepne a navíc jsem situaci z jeho pohledu chápal, vyklidil jsem pole. Přišlo mi to ale divné…

… aby za 10 minut vytahoval z druhé strany mola jednoho z těch svalnatých zachránců, který se evidentně nechal povzbudit úspěchem, jak hezky pomohl tonoucím a rozhodl se šnorchlovat mezi útesy. Asi je to plavčíkování hodně drsný přivýdělek.

Nicméně jsem cítil, že už potřebuju trochu víc než jen turistování. A začínalo mě docela prudit, jak se na mě v turistickém letovisku všichni dívají jako na chodící pytel peněz – včetně hodnocení, zda jsem dost velký pytel. Takže když jste pytel malý, a chcete na večeři, tak „ne, stůl pro jednoho nemáme, dnes jsme úplně plní“. V poloprázdné hospodě, která se dle místního zvyku stejně začne plnit až tak v devět večer. Bych Ti tam utratil majlant za rybu, ty vole, na oslavu svého úspěchu, ale to se nikdy nedozvíš.

O jakém úspěchu mluvím?

No… měl jsem chuť vyzkoušet nějakou novou výzvu. Toho bohdá nebude, aby se český cestovatel v pustého turistu proměnil, v hostelech si načechrané postýlky užíval, v restauracích se obskakovat nechával a pouze za digitálními fotkami se honil! Chce to už taky vyzkoušet něco nového, co jsem ještě nedělal. Tak říkajíc ochutnat tvrdého chlebíčku. Nějaké nové zajímavé zkušenosti.

Ne, nešel jsem plavat mezi kameny – zajímavá zkušenost neznamená pitomá.

I zahloubal jsem se, cože to vlastně umím a můžu nabídnout. Schopnost navrhovat softwarové systémy – to se mi nezdálo jako něco, co se tak běžně mezi lidmi moc užije. A pak mě to napadlo! Koupil jsem tedy kokosový olej vhodný k masážím, papír a fixu a napsal si taky jednu takovou slušivou cedulku "Beach massages 30min 15euro" A vyrazil s ní na pláž.

Ne, nezbláznil jsem se. Zajímalo mě, jaké to asi je, zkoušet si takto přivydělávat. A taky mi to přišlo jako dobré cvičení v oslovování cizích lidí a v přijímání celkem očekávaných odmítnutí. No a hlavně – lidi ležící v plavkách na ručníku jsou prakticky k masáži připravení, no ne? Koukala z toho poměrně nadějná sranda, protože jaké na tohle budou reakce, to teda fakt nevím 

Jelikož po pláži se takovýchhle filutů pohybuje spousta a nabízí vám pořád plážové osušky, klobouky, sluneční brýle, chlazenou vodu, koláčky, akcie, stavební spoření, vysavače, hrnce, lokomotivy, pozemky na měsíci a možná i marijuanu, hešiš a kokejn, tak vlastně nestihnete žádný relax, protože vás furt někdo otravuje. Tak jsem si stanovil určitý kodex, koho neoslovovat:

1. Spící lidi, protože by asi nebyli nadšení (heeej, vstávej, nechceš relaxovat?)

2. Lidi se sluchátky v uších (totéž, akorát hlasitěji, aby mě slyšeli)

3. Mladé studentky (hele, Mařko, dívej, nějaký divný obejda mě chce ošahávat… a stejně už mi dochází kapesné)

4. Evidentně zamilované páry (miláčku, ukaž namažu ti záda krémem … hej, nechcete masáž?)

5. Samostatně ležící kompletně nahaté chlupaté chlapy (fuj)

6. Velké rodinné sešlosti na rodinném výletě (Máňo, co si to dovoluje ten úchyl, že ho praštím slunečníkem!)

7. Tam kde je opravu hodně moc davů (mááásááážéééé, rééélaxačnííí mááásááážéééé, ooodpočííínééék ooooood plááážéééé)

8. Tam, kde stojí na pláži napevno stánek s nabídkou masáží na masážním stole – ano, ty tam často jsou (konkurent! Podrž ho, já mu jednu ubalím!)

9. Tam, kde stojí plavčík (můžete mi, prosím, ukázat vaši licenci a povolení k podnikání?)

10. Tam, kde moc fučí vítr – což je teda v Portugalsku skoro pořád skoro všude (to jsem nevěděla, že k masáži nabízíte zdarma i písečný peeling, ale promiňte, začíná to být trochu bolestivé).

Je zřejmé, že s takovými omezujícími kritérii moc o výdělek nejde, spíš o zkušenost s tím nabízením. A zkušenost to byla skutečně zajímavá. Nejen s překonáním ostychu :-)

Zjistil jsem, že i když lidi třeba namasírovat nechtějí, tak jsou většinou milí a poděkují (v podstatě za to, že je otravuju) a při odmítnutí se usmívají. Dokonce i když oslovím dvojici holek „nahoře bez“, tak se usmějí a poděkují – což bych teda nečekal a musím říct, že na tenhle krok jsem teda obzvláště hrdý  ;-) Přišlo mi, že reakce lidí záleží hlavně na přístupu, s jakým ty lidi oslovím. Čím otevřenější, upřímnější a bezstarostnější jsem já sám, tím lepší reakce. Fakt zajímavé.

Ulovil jsem jeden a dvě poloviny kšeftu. V Albufeiře chtěl namasírovat jeden anglický týpek, co tam byl s rodinkou – ale chtěl to až odpoledne, kdy už mi jel bus pryč – tak to jsem odřekl. Jedna holčina odpověděla „not yet“ když jsem ji oslovil na pláži ráno při cestě tam a „not yet“ když jsem ji oslovil večer při cestě zpátky. Tak nevím, kdy by to chtěla a co vlastně by chtěla, nicméně mně už jel trajekt zpátky, děvčico.

No a pak na ultrakrásné dlooouhé pláži na ostrově u Taviry jedna Brazilka na dovče se dcerou chtěla pomoct se zádama.

No… začínal se zvedat vítr.

Tak jsem vybalil vybavení a pustil se do toho… povídáme si, obě mi vypráví, co tu dělají… já masíruju… vítr zesiluje… písek se přimíchává… brazilky povídají, jak se jim tu líbí… já přikyvuju a přemýšlím, zda ten písek na zádech nebolí… brazilka prý ne… a povídá, jak má masáže ráda a že pracuje jako architekt… na zádech se jí vytváří písečná krusta… pořád se jí to líbí a říká, že vlastně navrhuje spíš interiéry… mě přijde, že to začíná křupat jak krustička na créme brulee… ale brazilka je furt spokojená a vypráví, co tu dělá její dcera… tak jí radši nabízím masáž nohou a ona je nadšená, ale prý že je má od písku, ale že to nevadí…

… no, prostě jsem z ní za těch 30 minut vyrobil takového písečno-olejového sněhuláka.

Z profesionálního hlediska na tento výkon moc hrdý nejsem. Jenže jí se to líbilo a pak z ní vylezlo, že na masáže chodí často a že tohle bylo dobré a hrozně mě chválila. No… myslím, že památku na tu masáž na sobě měla ještě dlouho, chuděra  :-) Takže příjem 15 Euro – čímž se mi aspoň vrátily náklady na vybavení (kokosový olej, papír a fixa).

Každopádně zkušenost jak Brno, skvělé vystoupení mimo hranice komfortu… a mezi námi, zas až taková dřina to nebyla. Ona ta pláž je prostě dlouhá… tak proč se občas nezastavit, že?

Zatím největší vystoupení z komfortní zóny… ale zkušenost, co stála za to :-D

Tím moje masírovací angažmá (aspoň prozatím) skončilo. Ještě jsem koukl na tanečky lidovek a dalších legrací, co v Taviře ve stylu lázeňského městečka vždy večer provozovali. Myslím, že to oblečení, ve kterém tancovali, nebylo původně určeno pro letní turistickou sezónu, kdy je v noci 30 stupňů ;-)

A pak jsem ze zvědavosti zajel ještě do městečka Monte Gordo o kus dál na východ, kde měli úplně stejnou pláž, akorát tentokrát plnou lidí, plavčíků, stánků, slunečníků, mořských řas a smradu z nich a medúz – a lidí, kteří se do tohoto vyráží dobrovolně „rekreovat“ a bydlí v panelácích u moře. A taky masážních přístřešků – tedy tentokrát žádné pokusy 

To byla poslední kapka – čas zamířit zpět na sever. Navíc mi tam na jihu, na plážích a krásném písku, bylo (světe div se) VEDRO! Mně, zimomřivému!!!

Rozhodl jsem se tedy vrátit do Lisabonu, pár dní tam zůstat a pak se uvidí, co bude dál. Když už mám ten masážní olej, tak by bylo fajn, kdyby mě napadlo, jak ho ještě nějak využít  Uvidíme. Dle nejlepších zkušeností s náhodami tu – asi to nechám plavat a třeba se něco najde.

PS: Moje teorie o zdravém rozumu lidí v „zemi bez cedulek“ dostává povážlivé trhliny. Při nasedání na trajekt z ostrova Portugalci najednou jako když do nich střelí… a už vytahují z vody chlápka, co se mu nějakým záhadným způsobem podařilo spadnout do úzké škvíry mezi bokem lodi a betonovým molem. Jak to dokázal, je mi záhadou. Opět kromě odřenin a vzrušeného portugalského brebentění nic vážného… a já si říkám… pomohla by tomu nějaká cedulka?  ;-)

Zpět na seznam článků...