Povrchní průvodce portugalskou povahou v praktických příkladech

Povrchní průvodce portugalskou povahou v praktických příkladech (9.9.2017)

Co jsou teda ti Portugalci vlastně zač? Jsem tu přes dva měsíce a pořád nevím – ale to, že jsem zůstal tak dlouho, má svůj důvod. Tak raději popíšu pár  zážitků s nimi a závěry nechám na vás.

Jednou takhle sedím na vyhlídce ve velkém městě (žádné vesnici), hraje hudba, posedává tu spousta lidí… a najednou se z různých míst začnou vynořovat skupinky dětí ve fotbalových dresech. Evidentně fotbalové oddíly. Ale co tu dělají?

Zkouším se zeptat vedlesedící typické místní paní, o co jde. Paní neumí anglicky, nicméně – oslovil ji cizinec!

– „Heeeeej, pocem!“ začne hulákat a mává na někoho v davu. Okolostojící se zvědavě otočí. A já tuším, že to zas bude situace.

Přichází malý klučina v dresu – a jeho matka (zřejmě) brebentí, ukazuje na mě a já mezi vším tím portugalským „bžspžšžbšpš“ zachytávám jen slovo „ingliš“. No jo, angličtina je tu asi na škole povinná.

– Klučina mi vysvětlí, žeprý „fotbalový zápas“.

– „Cože? To budete hrát tady?“ ptám se udiveně. Klučinovi došla zásoba angličtiny, nešťastně se obrací na matku, chvilka „špžbšžbž“ a už oba volají:

– „Heeej, pocem!“ a mávají rukou na někoho v davu. Otáčí se víc lidí.

Halekání přivolalo asi strejdu. Opět trochu „brebentibrebenti ingliš brebenti brebenti.“  Strejda pokýve hlavou a vysvětlí mi, že:

– „Ne, tady hrát nebudou. Jinde.“

Asi vypadám zmateně, nicméně strejda se asi za svou angličtinu stydí – vzrušené domlouvání a …

– „Heeeej, pocem!“ mávají už rukama všichni tři.

Okolostojící nás začínají se zájmem pozorovat, brebentí si už i mezi sebou a ukazují si na mě prstem. Nejradši bych odešel, ale jsem obklíčený vzrušeně gestikulujícími Portugalci.

A tak to pokračuje dál a dál…

Nakonec jich kolem mě stálo pět a ten poslední anglicky mluvil. Vysvětlil mi, že to je jen zahajovací ceremoniál týdenního turnaje ve fotbale dětí a dívek (to zdůraznil a ukázal na řadu holčin s naprosto stejnými dlouhými hnědými kudrnatými vlasy, co seděla kus před námi) a že se začíná hrát zítra na stadionu. Jeho výklad doprovázelo vzrušené gestikulování a pokyvování hlav okolostojících účastníků celé taškařice.

Jsem rád, že to už asi budu mít za sebou, taky šťastně kývám hlavou, jakože rozumím a že stačí a dobré a … rozhodnu se použít zatím jediné slovo, co v tu dobu umím – „děkuji“, tedy Portugalsky:

– „obrigado!“

A to je chyba.

Portugalci propadají v nadšený aplaus, neboť exotický cizinec umí jedno jejich slovo! Poplácávají mě po ramenou, šťastně se smějí a „ingliš“ se ozývá ještě častěji. Mám pocit, že bych měl rozdat nějaké skleněné korálky a zrcátka, ale žádné nemám. Ale štěstí těch lidiček, že pomohli cizinci a vyřešili ten zapeklitý problém, z nich přímo čiší. Bych se nedivil, kdyby si o tom vyprávěli ještě při večeři.

Ostatně já o tom vyprávím doteď ;-)

Občas jsem jen tak seděl na ulici na lavičce a pozoroval lidi – jak se vítají. Když se potkává rodina, jak se nadšeně zdraví. Nepřijde mi, že by to předstírali nebo to nemysleli upřímně. Měl jsem z toho pocit, že tu vztahy fungují na jiné úrovni, než jsme zvyklí u nás. Babka sedící na ulici na židličce a pozorující okolí místo čučení na televizi, nebo tetiny vyložené v okně, jsou tu standard. Sami Portugalci o nich říkají, že nepotřebují bezpečnostní kamery – všechno bedlivě střeží tetky. Prostě taková vesnice. O miliónu obyvatel.

O jižních zemích se říká, že „maňana“. No, jako ano, občas se fakt flákají… ale občas taky hrozně snaží. Viděl jsem obsluhu v restauracích běhat (doslova) a nevypadalo to, že na to kašlou. Akorát si občas všechno strašně komplikují a některé věci jsou pro ně nadlidský úkol.

Příklad?

Zúčastnil jsem se couchsurfing eventu, u kterého pořadatel (rodilý Portugalec) bral svůj úkol nesmírně vážně. Nejdřív asi dva dni předem pořád obesílal lidi s dotazem, jestli opravdu přijdou a že jestli nepotvrdí účast dost lidí, tak že to zruší a basta. Evidentně poučen předchozí nespolehlivostí… akorát mu tam nakonec stejně přišlo dvakrát víc lidí, než čekal.

Nicméně zábava nastala až v samotný den akce. Nejdřív poslal deset minut před začátkem zprávu, že má půl hodiny zpoždění. OK, to se mi pak stalo ještě mnohokrát – asi je to standard. Pak dorazil, všechny si nás pečlivě asi třikrát spočítal (bylo nás 14), pokýval hlavou a vzal nás na procházku. Ale jaká to byla cesta! Před každým přechodem se zastavil, otočil a s přísným výrazem nám ukázal, že máme stát, aby nás nepřejelo auto. Pak zas pokynul rukou, jakože jdeme. Na každé druhé křižovatce se zastavil a přepočítal si nás. Pokud se někdo zakecal a zamířil jinam, tak hned „Hej, kam jdete?“

Myslím, že mateřská školka by s ním byla v bezpečí.

Hospody ale zařídil docela fajn, i slevu na pití a tak – a nakonec se z něj vyklubal docela dobrý týpek, co mi dal spoustu fajn tipů, kam zajet. Ale vrcholová akce nastala při přesunu z hospody do baru. Vylezli jsme ven a týpek nás opět rezolutním gestem zastavil a začal počítat. Asi u pětky se zarazit, zavrtěl hlavou a začal znovu. Pak ještě jednou. Když už nás počítal asi popáté a vždycky se zasekl někde mezi 5-10, tak jsem se nenápadně rozhlídl, jestli se fakt tak hemžíme, nebo co. Zběžným pohledem jsem nás napočítal 14 stejně jako na začátku. Týpek se znovu zasekl u sedmičky a tentokrát si už ukazoval na prstech. Inu… asi sklenka vína udělá své. Nicméně snažil se.

O určité chaotičnosti vyprávěl i průvodce na walking tour v Portu – mají tam krásnou budovu nádraží obloženou kachličkovými výjevy, které si každý chodí fotit (akorát já jsem ji vyfotit zapomněl, jak už jsem nebyl zvyklý dělat henty „turistické věci“). Velká historická pamětihodnost. Prý to nádraží stavěli 16 let. A pak na konci zjistili, že zapomněli na pokladny. No, nevím, jestli to byl jen výmysl, ale je pravda, že koutek s pokladnami tam vypadal fakt takový nějaký jakoby přilepený…

Celkový pocit vesnickosti u mě umocňuje i to, že tu mají málo megaobchoďáků. A když už v nich jste, nenajdete v nich nic moc věcí na výběr – například zelenina v nich stojí za prd. Asi proto, že je jednodušší zajít na trh, které se konají všude a často.

A pak taky to, že na spoustě míst najdete ještě zachovalé (a někdy i používané) veřejné prádelny.

Nicméně zároveň to nepůsobí jako historický zakonzervovaný skanzen – historická tramvaj klidně pojede kolem moderních grafitti.

Podobně jako v jiných zemích – lidi v různých částech země se poměrně liší. A mě nějvíc nadchl sever, konkrétně Porto. Z hlavního města Lisabonu jsem byl nejdřív trochu zklamaný kvůli větší odměřenosti. Ale poté, co jsem projel megaturistický jih a vrátil se do Lisabonu, připadali mi tam už lidi docela fajn. Taky se tam pohybuje poměrně hodně Brazilců, co se stěhují do Evropy za lepším a logicky tedy jdou do země, kde rozumí řeči – a ti vnáší jiný pohled. Pak na severu v nějakých malých UNESCO městech, kde jsem čekal velkou srdečnost, to zas bylo naopak. Prostě se mi potvrdilo, že čím víc turistů, tím horší přístup.

Nicméně aby to nevyznělo, že k nim mám bezmezný obdiv – někdy mě ti Portugalci taky pěkně srali. Ale to si nechám zas na jindy 

PS: A jakže ta „bžšpsšžpš“ portugalština vlastně zní? Takhle:

A příště už vám napíšu o největším úletu, kterým se završila celá tato moje nenaplánovaná cesta…

Zpět na seznam článků...