Jak jsem se stal poutníkem do Santiaga

Jak jsem se stal poutníkem do Santiaga (10.10. 2017)

Když jsem se vrátil do mého milovaného Porta na severu Portugalska, tak trochu jsem nevěděl, co dál. Seděl jsem na vyhlídce nad městem a jen tak bloumal. A můj zrak padl na žlutou šipku, nakreslenou na kamenné zdi opodál. Nebyla to první žlutá šipka, kterou jsem v posledních měsících viděl. Občas se tak různě někde objevovaly. I v jiných městech. Byly zajímavé tím, že vypadaly všechny stejně. Spousta šipek. Takové vyzývavé. „Šipky = někam vedou, no ne?“

Rozhlídl jsem se a uviděl cedulku s obrázkem žluté mušle na modrém pozadí. Kolečka v hlavě se mi roztočila. „Hej, Není to hento Camino de Santiago“?

Zbystřil jsem. O Caminu jsem věděl, ale moc se mi na něj nikdy nechtělo, přišlo mi to profláknuté a zprofamované a tudíž nelákavé. Nicméně… na tyhle „náhody“ si tu už dávám pozor. Teď mi jedna přišla do cesty a vkradla se myšlenka. „Co to jen tak zkusmo na pár dní prubnout, jaká tam je atmosféra a tak“?

Pokušení už nešlo zastavit. Bylo rozhodnuto – budu poutníkem!

Nevíte, co to to Camino vlastně je? Vysvětlím.

Na severu Španělska, v Galicii, leží malé město. Jmenuje se Santiago de Compostela, mají tam náměstí, před ním stojí katedrála, v ní je oltář, na něm velká socha a pod tou sochou jsou údajně uloženy ostatky apoštola Jakuba, jednoho z party chlapíků, kteří před dvěma tisíci lety chodili po blízkém východě a měnili budoucnost. Každý den se tisíce lidí vydávají z různých částí Evropy na pěší pouť, aby se na jejím konci těmto ostatkům mohli poklonit. Nebo vyráží jen tak pro zábavu.

Spousta lidí tuhle cestu bere ohromně vážně, připravují se na ni fyzicky, duševně, případně i duchovně, celé týdny plánují trasy, ubytování a pečlivě vybírají věci a váží baťoh, aby se jim co nejlíp nesl.

Ani já jsem přípravy nepodcenil. Koupil jsem si pohorky.

Pokud si myslíte, že v Portugalsku stejně jako u nás prostě zajdete do obchodu s turistickým vybavením a nějaké si vyberete, tak to se tedy mýlíte. Už vypátrat v Portugalsku takový druh obchodu je bojovka. Nakonec jsem jeden našel. A pak ještě druhý. Ten druhý prý je v Lisabonu. Ehm. Oni prostě chození do přírody neprovozují. Pro příklad – když jsem se kdysi zeptal v jednom turist infu po mapce pěší cesty k pobřeží, tak paní vytřeštila zrak a zděšeně prohlásila „ale to je nebezpečné, to byste šel lesem!“ Holt německý romantismus, který nás středoevropany vytahuje do lesů, na hory a podobná divná místa, sem nedosáhl.

Nicméně obchod s pohorkami jsem našel a dokonce v něm nějaké sehnal. Pravda, trochu mě znervózňoval nápis, který se na mě zevnitř usmíval. Protože „Made in China“ není něco, co chcete nosit přes 200 km na nohách. Obzvlášť když ty boty asi jsou z umělé kůže a nejsou rozšlápnuté, že? Ale lepší tam prostě nebyly, tak to musí stačit.

Zašel jsem ještě do katedrály pro credencial a primitivní mapku se základním seznamem albergue, koupil poutnickou mušli, odhodil pár věcí v hostelu a vyrazil.

Cože?

OK, vysvětlivky:

1) „credencial del peregrino“ – Malá papírová knížečka, která prokazuje, že jste oficiální poutník do Santiaga. Můžete do ní sbírat razítka z míst, která míjíte, a pokud budete mít každý den aspoň dvě, tak tím jakože dokážete, že nefixlujete a nejedete třeba autobusem. Pokud to splníte, tak vás nechají přespat v oficiálních dotovaných poutnických ubytovnách za cca 6 euro na noc – na rozdíl od neoficiálních poutníků bez průkazky. No v Santiagu nakonec dostanete ještě „diplom“, že jste to jako ušli. Asi se jím pak prokážete u nebeské brány svatému Petrovi při žádosti o vstup do nebe, nebo jinak těžko říct, k čemu slouží.

2) „albergue“ – neboli „herberk“ – Poutnická ubytovna různého druhu od soukromých a-la hotel, přes rodinné podobné penzionu, případně klášterní, které vypadají… prostě jako klášter. Až po oficiální dotované „velkospárny“ připomínající armádní kasárna s místnostmi pro desítky lidí najednou. Ty jsou obzvlášť výživné. Bohužel ještě nikdo nevynalezl fotoaparát, který zachycuje i vůně – s radostí bych se s vámi podělil o zážitek, kdy všichni ti lidé celý den jdou a pak přijdou, sundají propocená trička, trenky, boty, ponožky… a rozvěsí to na palandy. Přítomnost tolika potníků (ne, to chybějící „u“ není překlep) je pak doslova hmatatelná. A navíc si v noci můžete poslechnout pěknou chrápací symfonii a užít zemětřesení z rozviklané patrové postele. Jen se modlíte, aby tam nebyly blechy. Někdy výjimečně budou 

3) „poutnická mušle“ – Vápenatý domeček mořské potvory zvané hřebenatka (někdy taky „mušle svatého Jakuba“ – aha!) Tu si můžete pověsit na baťoh. Samozřejmě poté, co ji mořská potvora už opustila. Třeba taková hřebenatka na másle je super – mňam. Jinak je to symbol svatojakubské cesty. A tím, že ho nesete, už na dálku všem oznamujete, že jste bláznivý turista, který si hraje na poutníka. Takže vás pak třeba občas někdo v obchodě pustí ve frontě před sebe, nebo se na vás usměje… a skoro každý vám popřeje „buen camino“ – šťastnou cestu. Pokud chcete být ještě víc větší poutník, tak si k tomu pořídíte i poutnickou hůl. A když chcete být úplně ten nejvíc největší poutník, co to viděl asi někde na obrázku, tak si ty mušle uvážete na hůl – nejlíp dvě, takže se pak houpají a chrastí a nejspíš se vám všude pletou a do večera se rozbijí. Aspoň mi to tak přišlo.

Nevím, já jsem svoji pověsil na baťoh a vyrazil.

Portugalské verze cesty umožňuje vybrat si, zda půjdete za Portem dál na sever po pobřeží, nebo vnitrozemím. Protože jsem za ty měsíce měl větrného fičáku od moře už víc než dost, rozhodl jsme se pro centrální cestu. A byla to super volba, protože vnitrozemská trasa je opravdu moc hezká. Vede z větší části krásnou přírodou a venkovskou krajinou a snaží se vyhýbat silnicím. A navíc byl zrovna podzim. No, znáte to – listí na stromech zlátne, z větví se na vás smějí dozrávající jabka… a taky citróny a pomeranče. Občas je někdo vyrovná pěkně do řady na zídku, aby si kolemjdoucí uondaní poutníci vzali na cestu. Ve vinicích sklízí vesničani hrozny, takže k vám občas přijde babka, co neumí ani slovo anglicky, ale nabízí vám hrst plnou hroznů – „na, na, vem si“. Zkrátka paráda.

To je ta lepší část cesty.

Druhá lepší část cesty spočívá v tom, že nepřemýšlíte, kam jít. Celé „Camino“ je označeno právě těmi jednoznačnými žlutými šipkami, jakože „tudy ano“ a křížky, jakože „tudy ne“, které na většině trasy jsou tak zhruba v patnáctimetrových rozestupech, takže fakt neřešíte „mám jít doleva, nebo doprava, chci se podívat tamhle, nebo ne – a je ve mě dostatek vůle, abych vyšplhal na tenhle kopec?“ prostě… jdete po šipkách. To je váš jediný úkol.

Neuvěřitelně osvobozující od všelijakých složitých rozhodování.

Žluté šipky vedou do Santiaga, modré vedou v protisměru do Fatimy – a světě div se, občas po nich taky někdo jde.

Třetí taky lepší část cesty spočívá v tom, že infrastruktura po trase je víceméně připravená na pravidelný každodenní tok poutníků, takže neřešíte zásoby jídla ani je s sebou nevláčíte, protože skoro pořád míjíte spoustu malých obchodů, hospůdek – často s tzv. „pilgrim menu“, takže nemusíte přemýšlet ani nad výběrem jídla. A taky kaváren, barů, stánků a všeho možného, kde jsou na poutníky zvyklí. Dají vám razítko do credentialu a pokusí se vám něco prodat. Někdy je to takové trochu „Camino Commercial“, protože v obzvlášť hustých místech dochází k zajímavému šipkovému vandalismu – některé šipky jsou zamalované a místo nich jsou nakreslené jiné, které vás mají provést kolem kaváren konkurence. Uff…

O vodu taky není nouze, protože všude najdete označené studánky, kohoutky a fontánky s pitnou vodou.

Takže opět – neřešíte. Jdete. Jediný úkol.

No a kromě toho je po cestě spousta již zmíněných ubytoven, abyste měli kde spát…

… a tady se to začíná komplikovat.

Trvalo mi tři dny, než jsem pochopil, že přestože na portugalské variantě cesty není tolik ubytoven, jako na jiných (třeba těch, co vedou z Francie), tak fakt není potřeba to řešit. Vždycky budete mít kde spát.

Vždycky.

Nějak „se to“ zařídí.

Spousta lidí tento fakt neví a tak hrozně stresují – buď rezervují bydlení předem v soukromých ubytovnách (v oficiálních to nejde). Nebo vstávají v 6 ráno a běží jak šílení, aby si urvali postel. A v jednu odpoledne už sedí s vypraným prádlem pověšeným na šňůře v cílové destinaci a celý zbytek odpoledne se nudí.

To ovšem vyžaduje vědět, kde jsou ubytovny a tedy plánovat – a tedy mít k tomu nějaký zdroj informací. A tady může být zádrhel…

… jednou večer jsem seděl ve společné kuchyni, když tu najednou jedna mladá Francouzka začala nadávat a tlouct o stůl knížkou a vykřikovat:

– „Tenhle průvodce je fakt na prd a není to ani správně Francouzky. Je tady nějaký Němec?“

Místnost ztichla v očekávání národnostního konfliktu. Jeden mladík se nesměle ozval:

– „Já jsem Němec.“

– „A máš žlutou knížku? Můžu si ji půjčit?“

Tehdy jsem se dozvěděl zásadní poučku:

Následuj Němce. Vždycky mají nejlepší informace. A Němce na Caminu poznáš tak, že mají žlutou knížku. Nebo červenou. Ale žlutá je lepší.

Ukázalo se, že každý Němec je na cestě vybaven minimálně jednou z těchto knížek. Někdy oběma, nebo má tu druhou doma. A v nich jsou popsané všechny možné varianty cesty, alternativy, záludnosti, ubytování, charakter trasy a nevím co. A každý Němec si zítřejší trasu večer podrobně nastuduje. A Němců je na Caminu spousta, protože nějaký slavný německý komik tuhle cestu absolvoval, napsal o tom knížku… a teď to všichni chtějí zkusit.

Nicméně večery v albergue přináší i jiná překvapení.

Jednou, když jsme byli v ubytovně v bývalém klášteře a už jsme se chystali spát, přitočil se k nám trochu rozpačitě nějaký Portugalec a ptá se, zda se chceme přidat na „kejmáda“ (píše se to queimada). Nemáme nejmenší tušení, o co jde, tak samozřejmě souhlasíme… a za chvíli už stojíme venku na nádvoří kláštera, kolem stolu, na kterém je položený velký hrnec, v hrnci plave spousta ovoce a všeho možného neidentifikovatelného… a všechno to hoří modrým plamenem. Protože hrnec je plný zapáleného alkoholu.

Portugalec to všechno pomalu míchá velkou dřevěnou naběračkou a předčítá k tomu nějakou básničku, která zní jako fakt divné zaříkávání, samé „žérém gůláš pérém růbáš šůmák tůmáš dóbřé bůbláš“ a ostatní to po něm opakují, na tvářích se odráží odlesky modrých plamenů… no zkrátka obřad původem z Galicie, možná keltský (ale podle jiných zdrojů vymyšlený v roce 1950)… každopádně kacířství jak vyšité, jen velmi chabě zakryté záminkou, že jde o „pálení čarodějnic, aby nás na cestě nepotkalo nic zlého“ – na nádvoří bývalého kláštera.

Zpětně jsem pak zjistil, že na portugalské variantě Camina tohle dělají jen výjimečně, takže jsme měli docela štěstí na zajímavý zážitek. Samozřejmě pak se ten alkohol měl společně vypít (už nehořící), ale musím přiznat, že jsem svůj malý panák ani nedopil, protože to chutnalo fakt hnusně.

Jelikož brzké ranní vstávání pro mě není, tak jsem většinou byl ten, co vyráží poslední. Typicky cca po deváté jsem se vybatolil z nějaké kavárny po fajn snídani (ehm, těžký život poutníka) a nasadil svoje pochodové tempo. Zjistil jsem totiž, že pak stejně předběhnu spoustu lidí a pohybuju se nakonec někde v mezeře mezi brzy-ráno-vstávači a hrozně-pomalo-chodiči. A v Portugalsku touhle dobou nebývá takové vedro, takže se klidně dá jít i odpoledne. Takže jsem se spolehl na to, že postel na mě vždycky zbude.

No… a jednou to nevyšlo.

Dorazil jsem do soukromého ubytování, které nemělo přijímat rezervace… ale přijímalo (mimochodem – německá knížka to věděla). Takže když jsem přišel, tak paní prohlásila, že už má plno. Bylo zrovna vedro, měl jsem v nohách nějakých 20 km, předchozí den jsem šel 35 km ve svých stále ještě neprošlápnutých kosmických botách a další ubytování mělo být až za dalších cca 17 km… Takže jsem vyhodnotil situaci, můj zrak padl na pohovku pod přístřeškem a oznámil jsem paní, že jsem grogy a zda bych nemohl přespat tady na pohovce venku, že mám svůj vlastní spacák.

– „Vy jste fakt šílení, vy Češi!“, rozčílila se paní a ukázalo se, že už další 3 Češi hodlají přespat na postelích venku pod plachtami.

– „Na, tu máš polívku, sedni si a uvidíme, nemám ráda vystresované lidi.“

Vrazila mi do ruky talíř a odešla nalít poutníkům víno.

Zkrátím to – nejdřív mi paní slíbila, že můžu spát na gauči. Nicméně asi za dvě hodiny mě přistihla, jak sedím na stoličce a přede mnou na lavici sedí řádka asi pěti lidí a čekají, až na ně přijde řada, abych jim udělal krátkou jednoduchou masáž chodidel a lýtek.

– „Ty tu dáváš masáž poutníkům zadarmo?“

– „No jo, no.“

– „Tak jo, máš postel vevnitř.“

Někdo odřekl ubytování a na mě zbylo místo 

A následně se ukázalo, že spím ve vyhlášeném místě u paní, která má v německé žluté knížce dokonce i fotku – jde o soukromou ubytovnu na bázi „donativo“, tedy platíte dobrovolný příspěvek dle svého uvážení… a za to dostanete polívku, víno, pak paní uvaří mohutnou společnou večeři pro všechny poutníky – ryby, maso, zelenina, saláty, ovoce… opět s vínem. Pak se objeví její manžel, nejdřív vám vrazí kytaru, pak pustí hudbu, začnou tancovat a tahat lidi, ať si zatancují taky, až se to zvrhne v naprostou party v kuchyni. Pak prohlásí, že jdou zpívat „Coimbra Fado“ a zapějí nějaké ty jejich šílené písničky a tancují k tomu jakýsi lidový dupák, načež se manžel úplně zblázní, odněkud vyleze v ušance s bubnem a frkačkou a začne dělat šaškárny.

A v jedenáct hodin prohlásí: „tak, děkujeme, jděte spát, ráno musíte jít“…

A vy spíte a spíte a ráno na vás čeká obrovská snídaně i s bábovkou a rozloučení.

Naprosto skvělé místo :-)

Takhle jdete – den za dnem. Když chcete, s někým se zapovídáte a jdete spolu, když nechcete, jdete sami. Potkáváte lidi různých národností, generací, sociálních skupin a s různými motivacemi, proč na cestu jít i s různým přístupem, jak ji absolvovat. Posloucháte jejich životní příběhy a vyprávíte ty svoje. Po pár dnech už potkáváte některé lidi, které znáte a začíná to být takové jako fajn přátelské prostředí.

Nic neřešíte.

Jen jíte, spíte a jdete.

Po nějakém tom týdnu už se na lidech začíná projevovat únava. Přibývá typického „pilgrim walku“ = ranního belhání, večerního propichování puchýřů a někdy to má ještě zajímavější projevy.

Například jednou po snídani jedna holčina všem zamávala a odešla… aby se za chvíli vrátila, že zapomněl zaplatit.

OK

Zaplatí a pak mi potěšeně ukazuje, že měla svou poutnickou mušli na baťohu pověšenou jen tak halabala a že jí ji mezitím při placení někdo tak hezky uvázal – a nadšeně si bere baťoh a chce vyrazit.

A já se ptám: 

– „A je to fakt Tvůj baťoh?„

– „Ježiš!!!  Ježiš!!!„

Holčina spěšně vrací cizí baťoh, popadne ten svůj a se zrudlým obličejem prchá z místa činu.

Přemýšlím, jaký by to byl asi pocit, jít třeba 5 km s cizím báglem na zádech a zjistit to až pak při hledání svačiny :-)

Po přechodu hranic do Španělska přibylo lidí, protože spousta z nich absolvuje jen nejkratší možnou oficiální trasu, což je posledních 100 km. Takže etapy před Santiagem začínaly vypadat trochu jako poutnická dálnice.

Nicméně tu opět zasáhla náhoda – dostal jsem tip na alternativní trasu na konci putování, která se nazývá „Variante Espiritual“. Odbočil jsem na ni – a davy zmizely. Jdu celý den sám a na ubytování spíme ve 4 lidech. Po předchozí noci, kdy nás tam spalo dohromady 80, to je docela změna.

Nejdřív mi bylo chvíli líto, že už neuvidím nikoho z těch fajn lidí, co jsem potkal na cestě, protože alternativa je o den delší a oni už mezitím všichni dojdou do cíle a zmizí… ale pak se ukázalo, že ty 3 dni času na vlastní přemýšlení jsou to pravé ořechové.

Šel jsem kolem moře s rybářskými vesnicemi plnými malých kamenných domků a úzkých uliček, kam doléhalo jen klidné šplouchání moře a keltská hudba hrající někde za třemi rohy (Galicie opravdu není totéž, co Španělsko)…

Šplhal jsem přes obrovský kopec s barevnými lesy a krásnými vyhlídkami, kolem starého kláštera s kostelem, ve kterém někde šuměla voda, takže to znělo, jakoby potichu šeptal…

Spal jsem v poutnické ubytovně na vrcholu hory poblíž jiného kláštera – a když odjel autobus s turisty, ukázalo se v plné kráse, jak je to klidná krajina – jen se zapadajícím sluncem, zpívajícími ptáky a zvoněním zvonů…

Další den to bylo zas půl dne z kopce dolů, po prastaré cestě s desítkami malých kamenných mlýnů a balvanů, přes které poskakuje potok v kaskádách vodopádků pod hustými větvemi starého lesa (ach jaký kýč – akorátže to bylo přesně takhle).

Pak se krajina narovnala a stezka vedla několik hodin kolem zarostlé řeky, co vypadá jak Lužnice – stromy, vodní rostliny, volavky…

Bylo to neuvěřitelně meditativní a po těch spoustách setkání a rozhovorů z minulých dnů jsem měl dost času si věci srovnat.

Taky to byl jediný den, kdy trochu poprchalo… a zrovna v jednu takovou chvíli na mě někdo volá z malého kostela vedle cesty, zda se nechci schovat. Ukázalo se, že tam farář odchytává poutníky – včera se byl podívat na naši ubytovnu, aby věděl, kolik nás má dnes čekat! Nabízel mi společnou modlitbu a dal mi malou knížečku s telefonním číslem, prý „kdybych pak v Santiagu potřeboval duchovní pomoc“. Protože nejsem katolík, tak jsem odmítl modlitbu i pomeranč, co mi taky nabízel a vyrazil dál. Ale knížečku jsem si vzal, protože v ní byly zajímavé otázky k zamyšlení, které jakoby z oka vypadly reflexi, která se dělá na zážitkových akcích.

Když jsme pak poslední ráno čekali na molu, až přijede člun, co nás má popovézt po řece až k napojení na poslední úsek hlavní trasy do Santiaga – zase tam byl! Farář stál opřený u zábradlí a pozoroval nás. Pozdravil se s chlapíkem z ubytovny a pak i s maníkem z lodi. Evidentně má pod dohledem celou tu melancholickou tichou a trochu opuštěnou krajinu od ubytovny u kláštera na kopci až po nalodění na řeku – působilo to zvláštně.

Cesta lodí je jediná část, kdy nemusíte pěšky, ale vzhledem k tomu, že jdete o den víc a přes megakopec, tak je to stejně delší, než centrální cesta. A navíc je to (prý) jediná „křížová cesta na řece“ na světě. Zdůvodnění praví, že právě tudy prý putovaly na lodi ostatky svatého Jakuba při cestě do Santiaga. Já spíš myslím, že je to částečně další pokus o „Camino Commercial“ – odklonit pár lidí na další trasu může přinášet zisky další oblasti země. Ale kvůli tomu klidu a úplně jiné atmosféře na konci cesty mi to opravdu nevadilo.

No a tak jdete a jdete a blíží se cíl. Ovšem zde mi dochází slova. Příchod do Santiaga je zkušenost, co nejde předat.

Poslední kilometry jsou pečlivě označené patníky s odpočítáváním kilometrů a já jsem se cítil tak nějak slavnostně.

A pak jsem tam najednou byl. Symbolicky po 12 dnech a nějakých 240 km v nohách.

A světe div se – potkal jsem tam prakticky všechny lidi, se kterými jsem celou dobu předtím putoval a které jsem myslel, že už neuvidím, takže jsem se s nimi mohl rozloučit. Naprosto nečekané.

Atmosféra na náměstí před katedrálou je velmi působivá – lidi, co zrovna dokončili cestu, se válí na zemi na batozích, posedávají v hloučcích, pijí pivo, smějí se, nebo jen tak nevěřícně a trochu mimoňsky hledí do prázdna. Tleskají nově příchozím a objímají se se známými z cesty.

Protože tady to celé po tolika dnech nebo i týdnech končí.

Nezapomenu na moment, kdy před věž přišla drobná holčina s velkým batohem. S naprosto zmateným výrazem se rozhlížela kolem, pak se podívala na katedrálu… a začala brečet. Přistoupil jsem k ní a říkám:

– „Potřebuješ pomoct?“

A ona:

– „Jo“.

A obejme mě, chvíli mi brečí v náručí a pak řekne:

– „Díky“.

A jde pryč.

Prostě tam je to tak nějak všechno zkušenost, co se nedá předat. Musí se to tak leda zažít.

Protože jsem se chtěl ještě trochu zklidnit, zajel jsem autobusem i na Finisteru, což je druhý alternativní konec cesty za Santiagem u moře – „konec světa“.

Došel jsem si posledních 10 km symbolicky pěšky – a atmosféra tam je úplně jiná a hrozně uklidňující. Konec se jde po nádherné pláži, kde jen vidíte ty hloučky baťohů před vámi a za vámi a ve vlnách se povaluje spousta mušlí, což vydává zvláštní cinkavý zvuk.

A pak vylezete poslední táhlý kopec… a jste u majáku na konci, odkud už opravdu není kam dál jít (no, ve skutečnosti je – pokud máte stále roupy, mohli byste jít teoreticky ještě na místo zvané Muxia – ale to bych si kazil pointu).

Sednete si tam, koukáte na moře… a zbytek je jen na vás. Celkově je to hrozně meditativní místo.

A nevadili mi ani ti blázniví turisti, kteří se sem nechávají vyvézt autobusem, ani ty seškvařené zbytky goretexového vybavení, co se tu a tam najdou na kamenech nad útesem, protože podle staré tradice tu poutníci kdysi pálili své oblečení… a někteří moderní poutníci se o to pokouší doteď, aniž by věděli, co na sobě vlastně nosili 

Vůbec mě nepřekvapilo, že zrovna v téhle vesnici „na konci světa“ jsem narazil na jednu z nejvíc hippie hospod, které jsem kdy viděl – s vegetariánskou stravou a free hugs  A poutníci, které tu potkáte, jsou většinou ti největší dálkaři – 750 nebo 1000 km v nohách není žádná výjimka. Po pár měsících takové chůze z těch lidí jde většinou naprostá vyklidněnost.

Jelikož jsem vyrážel na cestu do Santiaga zcela bez očekávání a „na pár dní si to zkusit“, byl jsem až překvapený,  jak byla pro mě nakonec působivá. Tahle zkušenost opravdu stojí za to. Pokud ji dobře uchopíte a nepřiřítíte se tam vystresovaní v rámci týdenní dovolené. Vůbec nejde o náboženství. Ale atmosféra a podmínky, jaké jsou na cestě zajištěné, jsou unikátní.

Asi proto, že už jsem za ty měsíce byl naprosto naladěný a připravený na ten režim „nehroť, věř a jdi„, tak jsem během této závěrečné cesty do Santiaga dostal vrchovatě plný hrnec náhod, které byly nadstandardní i na Camino – Kejmáda, přespání ve vyhlášeném Albergu, který jsme ani neznal, tip na Variante Espiritual, série závěrečných setkání se všemi, co jsem se s nimi po cestě víc bavil i přesto, že jsem šel trasu o den déle, než oni. Pro mě to bylo nějaké vnitřní vyvrcholení a završení celé mojí několikaměsíční cesty. A přineslo i pár dost důležitých aha momentů a silných uvědomění.

Pokud někdy přemýšlíte, že byste vyrazili – ať už na takovou cestu bez plánů, nebo na Camino – jděte! A nebraňte se tomu, ani tuto příležitost nevyplýtvejte jen na sportovní výkon nebo „turistiku“. Byla by to škoda.

A hlavně … následujte Němce 

Zpět na seznam článků...