Všechno začalo před třemi týdny. Seděl jsem ve VIP salónku na pražském letišti a říkal si: „Co tu sakra dělám?“ Ne v tom salonku – to jsem věděl. Pustila mě do něj malá černá kartička, kterou mě vybavil můj bankéř v záchvatu ušlechtilé snahy získat VIP klienta. Těsně předtím, než se dozvěděl, že budu několik měsíců jen tak cestovat a tedy mluví s budoucím nezaměstnaným.
Teď to bylo tu a já jsem pořád nevěděl víc, než že Porto je město v Portugalsku, které dalo jméno Portskému, že Portugalsko je u moře a že v kapse mám jednosměrnou letenku s adresu hostelu se zamluveným bydlením na 3 noci. Poslední měsíc před odletem byl plný zařizování věcí typu „Kam v parku zasadit bambus a komu rozdat kytky, aby tu samy neuschly? Jak předat moji práci kolegům? A proč jsem sakra nezkusil odmrazit tu mrazničku dřív, hergo?“ Takže nezbyl čas na řešení podružností jako plánování cesty.
Nejvíc mi dělalo vrásky, že všichni říkají, že když cestuje člověk sám, tak potká spoustu lidí. No nevím. Bude to opravdu tak? Pochybnosti jsem měl ještě i ve chvíli, kdy jsem nasedal do letadla…
… je první večer a já se vracím po dlouhé večeři a procházce na hostel. Vracím se v povznesené náladě, protože jsme kecali 4 hodiny s Kristýnou z Černé Hory, co taky jako já kdysi vyrazila do světa. Potkal jsem ji v hospodě, kterou mi doporučila skvělá recepční Carolina z hostelu potom, co mi dala spoustu skvělých dalších tipů. Mám pocit, že jsem na správném místě ve správný čas, protože když jsem jel z letiště do hostelu, dal jsem se v metru do řeči se dvěma fyzioterapeutkami z Česka, z nichž ta upovídanější byla Eliška – a Porto mi kdysi doporučila kamarádka fyzioterapeutka Eliška. A je dobře, že jsem neplánoval, protože v letadle si vedle mě sedl mladý pár z Holandska, který zrovna byl na svém „surprise tripu“ – vždy dorazí na letiště a cestovka jim řekne, kam poletí a co se tam dá dělat. No, já mám taky svůj surpsise trip, jen bez cestovky. Žeprý „crazy idea“. Pche! Co budou povídat ostřílenému cestovateli Za první odpoledne fajn povídání se 7 lidmi – jsem opravdu překvapený.
A v následujících týdnech potkávám další desítky (doslova) lidí, se kterými se dají vést dlouhé a zajímavé hovory. Brazilský učitel na cestách, Němka, Ital a Litevka po cestě do Santiaga, Německé erasmačky před návratem domů, Asiatky a Rusky na výletě. Místní Portugalci, co vždy roztají, když jim pochválíte zemi, jídlo nebo cokoliv. Holka z Mauricia, kam bych se taky rád podíval. Týpek z Irska, co polovinu času žije v Austrálii a polovinu cestuje po světě. Jiný týpek, co se právě vrátil z cest po 10 letech. Vtipný páreček z Tenerife, co se pořád směje. Lidi z Ukrajiny, Holandska, Polska, Jižní Afriky, Tchajwanu, Koreje, USA. A taky z Česka a Slovenska – na nejnepravděpodobnějších místech. Lidi z couchsurfing setkání, ze snídaní nebo z pokoje v hostelu, z free walking tours. Nebo jen tak z autobusu, metra, vlaku a ulice, když něco hledáte. Při šplhání do kopce, po cestě z pláže, u moře, nebo při marném čekání na autobus, co nejede.
Včetně takových situací, jako když sedíte ve 3 hodiny ráno v parku se 70letou operní zpěvačkou a probíráte filozofii života, vesmíru a vůbec poté, co jste byli svědky rozhádání anglického páru, co se nechce rozvést kvůli baráku.
Zjišťuju, že stačí se podívat, usmát, otevřít pusu a promluvit. Nevyjde to vždy. Ale vyjde to hrozně často. Takže to s tím potkáváním lidí snad nebude tak zlé