O nočních zážitcích, hostelech a hipsterech

O nočních zážitcích, hostelech a hipsterech (18.8.2017)

„Promiňte, ale v našem pokoji prší ze stropu.“ Omluvný pohled od recepční: „Já vím. Víte, to se v těchto starých domech stává pořád.“ A pak se otočí a se skupinou ostatních hipsterů dál řeší, jak pověsit na zeď kytaru se zlomeným krkem. I takové zážitky vám přinese cestování. Ale popořadě.

Lisabon

Po první části putování na severu Portugalska, o které jsem psal posledně a kde jsem poprvé zažil ten skvělý flow z neplánovaného ale o to lépe naplněného života, jsem se hodně těšil na Lisabon. Neb o něm každý cestovatel básnil, jak je skvělý.  Proto byl příjezd trochu nemilé překvapení – hned na autobusáku prodavačka nepříjemná jakoby absolvovala kurz nasertivity v české Bille. Hostel uprostřed nějaké bankovní čtvrti, nebo co (vysoké baráky a nikde nikdo) s nepříjemné prázdným okolím bez jakékoliv atmosféry. Intuitivně tedy mířím k řece, že tam snad bude někde nějaké centrum (bo samozřejmě nemám nic nastudováno a mapu jsem neviděl)… a ano. Je to centrum turistických pastí. Oběd v nějakém minibistru, kde si dávám fakt suchou a hnusnou předraženou rybu. A pak chůze po ulicích, kde čilý turistický duch vymazal jakéhokoliv ducha… prostě … fakt špatný.

Možná tušíte, co bylo dál – vzdal jsem to a sedl si na nějakou vyhlídku, kde hrála hudba… a za minutu slyším vedle sebe pár českých slov.

Tak jsme se seznámili s českým párem, který sem jezdí každý rok a jejich kamarádem Brazilcem, co jim pořád kupoval víno, takže byli už dost veselí. O víno se podělili, dali mi hromadu tipů, co kde v Lisabonu vidět, pak mě vzali do místňácké neturistické hospody a nakonec zatáhli do megapařící čtvrti Bairro Alto, což je tak 5 ostravských Stodolních vedle sebe. Hospůdky, bary, kam se nikdo nevejde, takže všichni stojí v nočním teplém počasí v uličkách, živá hudba, divné kluby, turisti, místní lidi, rodinky s dětmi, transvestiti, prostě neuvěřitelná směs – a přitom klidné a evidentně bezpečné prostředí. Nabídky „marijuana, hašiš, kokejn“ na každém rohu, ale jsem poučen, že to je stejně většinou jen fejk a scam, takže no stress.

Takže po úvodním nepříjemném odpoledni v hlavním městě to jako vždy nějak „samo“ končilo naprosto skvělým večerem.

Tak začalo moje seznamování s nočním životem v Lisabonu.

Tradiční zpívání „Fado“

V této legendární čtvrti města se dá zažít taky pravé autentické lisabonské zpívání „Fado“. Tradiční táhlé teskné písně o tom, že „můj milý námořník se nevrací z moře a já tu na něj čekám, ach jaké hoře“ a tak podobně. Je jich tu těch fado podniků tedy hromada na každém rohu – většina ale je pro turisty. Když dostanete tip od místních, najdeme i malé místo, co je taky pro turisty, ale nevypadá tak  Opravdu mikro hospoda o asi pěti stolech přeplněná lidmi. Ale když jdou zpívat, tak se vše změní. Vždy vyhodili z baru ven všechny turisty, co se nevešli ke stolům – protože to berou ukrutně vážně a prostě obslouží jen tolik, kolik se vejde, „aby ten zážitek stál za to“. Zavřeli dveře i okenice, aby omezili hluk z ulice – což místním horku už samo o sobě „fakt stojí za to“. Zhasli světla a začali dělat „pšššt“ na každého, kdo promluvil. Pravé Fado se totiž musí prožívat, je plné emocí a citů a „cizinci sice nerozumí ani slovo, ale při zpěvu pláčou“… takové příběhy jsem aspoň slyšel. Asi jsem studený čumák, neb mě to zas tak moc nebralo. Ale zkušenost zajímavá. Možná, že turisti pláčou, protože je to zpívání někdy dost… no, řekněme slabší ;-)

Hostely

V Lisabonu jsem se taky poprvé setkal se slabším odvarem hipsterského hostelu. Ten se pozná tak, že je v něm leccos na efekt ale reálně na prd. Vůbec s hostely je sranda. Za své putování jsem zažil krásná ubytování, kde se snaží vám vytvořit příjemnou rodinnou atmosféru i rychloobrátková místa a-la macdonald, kde většinou slouží „volunteers“, což jsou týpci, co tam v noci otvírají lidem, ráno nachystají snídani (například tousty s nutellou – výživově naprosto prázdné ale zato nákladově levné jídlo), pak uklidí záchody a za to můžou v hostelu bydlet zadarmo a odpoledne serfovat.

Obzvlášť zajímavý byl punkový hostel v poutním místě Fatima, který připomínal ubytovnu pro stavební dělníky a kde jsem se dočetl, že „zákaz praní prádla – voda obsahuje látky které poškozují tkaniny“. Nicméně když se zeptáte, zda je pitná, dozvíte se že „of course, you can drink it“. Ano, byl to ten hostel z minulého dílu, co v něm dveře z pokoje vedou do zajímavého prostoru, ve kterém stojí kuchyňská linka, dřez, lednička a auto, protože jste v garáži.

V hostelech taky zažijete mnohé radosti. K těm lepším patří, když se ráno probudíte a pokoj  je plný krásných mladých Francouzek, co přijely v noci a chichotají se každé kravině, co řeknete. K radostem mládí bohužel patří i to, že se mladí teprve učí pít… naznačil jsem to taky posledně, ale pro dokreslení hloubky doplním. To si tak večer na schodech před hostelem vyslechnete hlubokou přednášku od týpka, studenta, filozofa. Který je pak v noci do pokoje přinešen kamarády. Ve stavu, kdy téměř nestojí na nohách, nicméně se mu podaří vyšplhat na horní palandu postele… aby z ní pak v noci spadl, poblinkal okolí a pak marně hledal, která palanda je vlastně jeho. Přistihl jsem se, že na něj hrozím prstem a říkám mu „ne, tady u mě nespíš, vole“ a přitom mluvím stejným tónem, jako se poroučí neposlušnému psovi. Jeho IQ tak na mě v tu chvíli asi působilo. Bohužel týpek navigaci na svoji postel nezvládl a místo toho si vylezl na prázdnou palandu nade mnou – a já pak půl noci dával pozor, aby mi hlavu neskropila nějaká další veselá sprška. Vyšlo to, zůstal jsem suchý.

Sintra a hipsterský hostel

Největší pecka ale byl hipsterský hostel v Sintře. Všichni říkali „Sintra je super, jeď tam“. Až po příjezdu mi došlo, že to říkají Portugalci, kteří jsou v létě usušení a vypražení od slunce – a Sintra je pohoří, kde je tudíž všechno krásně zelené a krásně v mracích. Plus trocha německého romantismu a nějakých maurských vlivů. Jako… ok, ale pro našince ze střední Evropy je zajímavé spíš autentické Portugalsko, než tato enormní výjimka.

Ve sprchách sice vrzala podlaha a přepážky držely jen tak tak, ale nad nimi byl zachován původní lustr. 

Večer ani ráno skoro netekla teplá voda. Ani přes den. Ani v noci. Asi to tak bylo schválně, jinak by se nedal používat krásně designový bidet – se dvěma kohoutky zvlášť – na ledovou a … vlažnou vodu.

Kuchyňská linka měla krásných milión šuplíků, ve kterých sice nenajdete vařečku, protože tam není, ale zato je v nich spousta prachu a … prostě ničeho. Ale jsou krásné, že?

Sporák plynový a „trochu nebezpečný“ jak prohlásila holčina, co si foukala popálené prsty. No a samozřejmě že na stolečku stojí starý psací stroj… hned vedle fancy blikající wifiny, která krmí daty všechna ta hitech apple zařízení, co se válí všude kolem.

Jediná věc, která vypadala, že funguje dobře, byl venkovní bar – ostatně atmosféra kolem něj nepůsobila vůbec špatně. Pokud odhlídneme hromady listí na sedačkách, které nikdo neuklidil nejmíň od jara. Možná loňského. Nicméně když jsem se pokusil objednat tu slavnou „kaipiriňu“, co tu všichni pijí, tak mi barman po několika nešťastných pohledech oznámil, že „stroj na led je rozbitý a budu muset počkat“. Takže všechno je v pořádku, ani tohle nefunguje.

Nicméně jak známo, hipsteři mají rádi věci krásné a staré – funkčnost je vedlejší. Takže sice neví, jak se v noci stalo, že kytara má zlomený krk, ale to, že jsem ten dotaz vznesl, vyvolalo nostalgické vzpomínky na to, kolik radosti s tou kytarou zažili – a pak skutečně začali vymýšlet, jak ji pověsit na zeď mezi to ostatní harampádí. Nicméně hipster (obzvlášť Angličan, kterým ten hostel patřil), není moc praktik, takže ani ráno ještě nevisela. Asi nenašel kladivo. Nebo ho mezi ostatním nářadím nerozeznal.

Jako vždy – dojem spravili lidi. Seznámil jsem se tam s fajn holčinou z Jihoafrické republiky a taky s Němkou, co žije s nějakým divadelním souborem v pojízdném vlaku, se kterým brázdí Německo a hrají všude, kde se dá. Občas narazíte fakt na exoty. Byla fajn.

Cabo da Roca a Ericeira

Opustil jsem to podivné místo, prošel očistcem nejzápadnějšího výběžku kontinentální Evropy na Cabo da Roca (sedíte tam půl hodiny a kocháte se výhledem a mezitím za vámi zastaví jeden autobus s turisty za druhým. Pokaždé vysednou, rychle doběhnou k nejfotografovanějšímu místu, kde se choulí do tenkých svetříků ve studeném větru a mírném mrholení, rychle se vyfotí, nasednou a zas odjedou. A tak to jde autobus za autobusem cca po 10 minutách). Atmosféru nicméně spravila skvělá procházka klasickým „cliffwalkem“ (jaké najdete všude na pobřeží Atlantiku – nevím, jak tomu říkají Portugalci) mezi vřesem nad útesy s cílem v naprosto skvělé zátoce s rozeklanými skalami a divokými vlnami. Mimochodem jsem tam zas samozřejmě potkal nějakou Češku a jakousi její kamarádku cizinku.

A pak jsem se jel uklidnit do rodinného hostelu v malém přímořském městečku Ericeira, kde se z nějakého neznámého důvodu střídaly zejména Asiatky. Nic o něm nenapíšu, protože to byl prostě relax – klidné městečko, moc příjemné. Kde jsem začínal poprvé cítit, že netřeba nikam spěchat. Pravý slow-travelling. A taky jsem si tam koupil slaměný klobouk proti slunci 

Fotky z Lisabonu

Po pár takových klidných oddechových dnech jsem se vrátil do Lisabonu, o kterém vám toho už víc moc neřeknu, neb všechno ostatní najdete v turistických průvodcích. Za mě jen celkový pocit – to město opravdu žije a je moderní – graffiti nejsou jen pitomé čmárance na zdech, jsou doslova všude. A „free waling tour“ tam existuje i na téma graffiti a opravdu stojí za to, protože průvodkyní je slečna, co vybrané dobrovolné příspěvky částečně sdílí s „umělci“, co daná díla vytváří (a z jejího nadšení věřím, že nekecá).

Je tam taky skvělá galerie moderního umění ve čtvrti Belém… kde ale najdete ještě něco lepšího – nejlepší sladké košíčky „Pastéis de Belém“, což je speciální a skvělá verze portugalského „Pastéis de Nata“, co jsem kdy kde jedl.

Pařící čtvrti jako Bairro Alto, Lx Factory…

Čtvrť postavená kvůli světové výstavě, která se pak nezměnila v muzeum, ale opravdu se v ní bydlí.

A najdou se i části s atmosférou a-la vesnice – podobně jako v Portu.

Celé to hlídá obrovská socha Ježíše, na kterou můžete vylézt, nad visacím mostem – Rio de Janeiro střižené San Franciscem.

Je to tam docela fajn, ale sever země mi přišel přátelštější. Jinak víte, kterému českému městu se Lisabon nejvíc podobá? Jablonci. Taky je to tam všude do kopce. Takže občas je na ulici prostě výtah :-)

Zkrátka… jako jo, je to hlavní město, jo, žije to tam a tak. Ale je to přecejen už trochu turistické. Portugalská povaha tím sice všude nějak prosakuje, ale prostě… je to hlavní město, no. Nevím, pro mě to moc není. Nicméně kdybyste tam mířili, tak vám můžu doporučit jeden naprosto skvělý hostel se třípatrovými palandami, který jsem měl jako tip od kamarádky Elišky, co mi kdysi tu celkovou myšlenku na cestu do Portugalska vnukla ;-)

Další část mé cesty pak vedla na jih a tam nastal zatím ten největší odvaz, ale o tom vám povím zas příště.

Zpět na seznam článků...